Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Aligátor

Lehký kolový víceúčelový obojživelný obrněný transportér s pohonem 4x4.
  Vzhledem ke vzrůstajícímu zájmu ozbrojených sil o lehká čtyřkolová obrněná vozidla zahájila v roce 1993 slovenská firma ZŤS TEES Martin vývoj vlastního vozidla této kategorie. Aligátor je typický moderní obojživelný obrněný transportér schopný plnit širokou škálu úkolů. Mimo transportu osob a nákladu je možné ho využít i jako zbraňovou platformu, průzkumné, spojovací i velitelské vozidlo. Základ novému typu posloužily prvky z již existujících zahraničních vozidel. Vývoj vozidla probíhal celkem dlouhou dobu, ale nakonec byl ukončen v roce 1999 a prototyp mohl být testován v náročných firemních i armádních zkouškách. Do výzbroje slovenské armády je Aligátor zařazován od roku 2002 a speciální verzi si pořizuje policie.

technický popis

 korba   Rozměrná samonosná skříňová korba je vyrobena ze svařovaných ocelových plátů a poskytuje ochranu proti střelbě ručních palných zbraní do ráže 7,62 mm a střepinám. V přídi je motorpřevodový prostor vybavený automatickým hasicím systémem, následuje kabina pro osádku, která je od motoru oddělená vzduchotěsnou přepážkou. Vpředu sedí řidič a velitel, za nimi pak mohou sedět další čtyři osoby po dvou zády k bokům korby. K výhledu z vozidla slouží dvě velká přední okna, po jednom menším na dveřích a řidič má k dispozici navíc periskop. Menší průzory, spolu se střílnami, jsou i v bocích korby (1 na každé straně) a zadních rozměrných jednodílných dveřích. K opuštění vozidla slouží zmíněné troje dveře a ve stropě průlez s poklopem. Prostor osádky je přetlakový s filtračním zařízením. Podlaha korby je dvojitá, zvyšující ochranu proti minám. Ochranu vozidla je možné zvýšit montáží přídavných ocelových nebo keramických plátů.
 motor a podvozek   Pohon všech čtyř kol zajišťuje přeplňovaný vznětový šestiválcový motor Deutz BF6M 1010 o výkonu 191 hp a spotřebou 20 l/100 km. Automatická převodovka Renk poskytuje 6 stupňů pro jízdu vpřed a 1 vzad. Podvozek je tvořen čtyřmi koly s bezdušovými pneumatikami. Kola jsou také vybavena vložkou pro nouzový dojezd, jenž se pohybuje od 3 do 37 km při rychlostech od 120 km/h do 25 km/h. Součástí výbavy vozidla je systém centrálního huštění pneumatik. Vozidlo je obojživelné, k plavbě slouží lodní šroub umístěný pod zadní částí korby, jenž je montován na zvláštní přání zákazníka, stejně jako čerpadlo na odčerpávání vody.
 věž   Průzkumná verze je vybavena otočnou pancéřovou věží MBK-2 firmy Mowag s denním pozorovacím přístrojem a 7,62mm kulometem FN MAG se zásobou 400 nábojů. Náměr kulometu se pohybuje od -12° do +20°, odměr činí plných 360°. Druhou možností je místo věže nainstalovaný výsuvný senzorový systém obsahující televizní kameru, termovizní kameru a laserový dálkoměr.

verze

Aligátor PPS - Průzkumná verze, které se týká popis.
Aligátor PVS - Jedná se o pohyblivé velitelské stanoviště se 4-člennou osádkou a různým spojovacím vybavením.
Aligátor PCM - Speciální policejní verze (Police Modification) vybavená světelným a zvukovým výstražným zařízením, rozměrným nárazníkem pro prorážení zátarasů na přídi a další příďovou střílnou mezi předními okny.
Aligátor PSD - Tato verze vychází z verze PCM a je určena pro mírové operace (Peace Support Operations). Na střechu korby je možné umístit lafetu se 7,62mm kulometem. Navíc jsou na bocích na zádi instalovány tříhlavňové vrhače zadýmovacích granátů.
chemické průzkumné vozidlo - vyvíjená verze
ženijní verze - vyvíjená verze
PL raketový komplet - vyvíjená verze s PLŘS 9M39 Igla (SA-18 Grouse)


Avia B-35

Avia B-35 byl moderní československý stíhací letoun, který se ale do výzbroje naší armády kvůli mnichovským událostem nikdy nedostal. Impulsem k jeho vývoji v Avii pod vedením ing.Františka Novotného byla objednávka MNO z 22.května 1936, která požadovala letoun srovnatelný s jednoplošnými stíhacími letouny vyvíjenými v zahraničí.

Ke vzletu prvního prototypu B-35.1 došlo 28.září 1938. Ten ještě neměl zatahovací podvozek a používal motor Avia HS 12Ydrs z československého stíhacího letounu B-534. I tak při zkušebních letech vykazoval dobré výsledky a dosáhl maximální rychlosti 480 km/h. 9.listopadu 1938 dostal nový motor s osou vrtule střílejícím kanonem Hispano 404 ráže 20 mm, ale 22.listopadu došlo k havárii, při které byl letoun zničen a pilot zemřel. 30.prosince byl zalétám druhý prototyp B-35.2. Po okupaci Československa v březnu 1939 bylo rozhodnuto o pokračování ve vývoji letounu. Prototyp B-35.3 už měl změněné křídlo, zatahovací podvozek, výkonnější motor a kanon ráže 20 mm.

Poté došlo ke změně označení na Avia Av-135 pod kterým byl vystavován a nabízen k prodeji. Největší zájem o něj mělo Bulharsko. Mělo zakoupit 12 letounů a motory pro výrobu dalších 50 letadel, ale nakonec získalo Bulharsko v roce 1942 jen 12 letounů a 35 motorů. Letouny nakonec sloužily jen k výcviku pilotů. Avia B-135 dosahoval maximální rychlosti 535 km/h, byl vyzbrojen kanonem ráže 20 mm a dvěma kulomety vz.30.

Po válce se v Avii uvažovalo o obnovení výroby Avia B-135 s motory HS 12Y nebo M-211 (Jumo 211F/J) pro výcvik pilotů než dostane československé letectvo do výzbroje proudové letouny. Tuto úlohu nakonec plnily S-199 a S-99, které se dostaly i do výzbroje izraelského letectva.


Tupolev SB-2 a jeho ČS verze B-71

Vznik a výroba

40,2 kB Lehký bombardovací letoun Tupolev SB-2 se vyráběl v Sovětském svazu a v licenci uzavřené roku 1937 také v Československu jako B-71 v továrnách Avie a Aero. K plánované výrobě v Letovu nakonec vzhledem k historickým událostem nedošlo. Prototyp SB-1 poprvé vzlétl 7. října 1934. První SB-2 byly do výzbroje zařazovány počátkem roku 1936 a vylepšené SB-2bis pravděpodobně v polovině roku 1938. Výroba byla ukončena roku 1942.

Zahraniční uživatelé Sovětských letadel SB-2

57,7 kB Letoun se účastnil občanské války ve Španělsku v letech 1936-1939 na straně Republikánské armády, která dostala 210 těchto lehkých bombardérů. Díky své rychlosti překonávaly i většinu nacionalistických stíhacích letadel, přesto bylo 178 z nich zničeno. Kořistní letouny se dostaly i do výzbroje Frankistické armády. 292 SB-2 získalo také čínské letectvo a finské letectvo mělo ve výzbroji také několik letadel ukořistěných v boji se Sovětským svazem.

SB-2 v Československém letectvu

74,5 kB Ve 30.letech postrádalo československé bombardovací letectvo moderní těžké a lehké bombardéry, protože je domácí letecký průmysl nedokázal po těžké hospodářské krizi vyvinout. Mělo pouze letouny A-100, A-101 a Ab-101. Těžké bombardéry proto získalo naše letectvo až nákupem licence na výrobu francouzských dvoumotorových letounů Marcel Bloch MB.200. Ten byl vyzbrojen 5-ti pohyblivými kulomety a mohl nést 1400 kg pum. Výroba probíhala v letech 1936 až 1939 v Aero Praha a celkem jich vzniklo 73. Vyzbrojení lehkými bombardéry už bylo složitější. Ve Francii nebyl k dispozici lehký bombardér, který by šlo rychle získat. Nákup licence na výrobu letouny Bristol Blenheim Mk.I se neuskutečnil kvůli vysoké ceně. Nakonec získalo Československo licenci na lehký bombardér SB-2 od Sovětského svazu výměnou za licenci na horský kanón Škoda C-5 a protiletadlový kanón Škoda R-5. Součástí dohody byly i dodávky strojů ze Sovětského svazu než se rozběhne výroba u nás v závodech Aero, Avia a Letov. Vzorový kus dorazil do Československa 17. dubna 1937. Z důvodu špatného počasí a zdržení dodávek letounů do předávacího střediska v Kyjevě, kde se do letounů montovaly československé motory a přístroje, došlo ke zpoždění dalších dodávek. Začátek výroby v našich továrnách narážel na potíže a tak došlo k několika objednávkám letadel ze Sovětského svazu. Celkem získalo naše letectvo 61 B-71. Ty byly používány také k průzkumu nad Německem za účelem získání informací o pohybu a soustřeďování vojsk nacistů. V rámci spojenecké smlouvy měl Sovětský svaz vyslat v případě války 246 letounů SB-2 a jednalo se i o mimořádných dodávkách na doplnění bojových ztrát našich letadel. Až do okupace se u nás nepodařilo rozeběhnout výrobu 161 letounů, z nichž mělo být 121 bombardovacích a 40 průzkumných.

B-71 po okupaci Československa

Po okupaci Československa zůstal jeden B-71 na Slovensku ostatní získalo Německo. To 24 z nich prodalo Bulharsku, které je používalo v Jugoslávii k boji proti partyzánům a v roce 1944 proti Němcům. Jediný letoun, který zůstal na Slovensku byl v 17. dubna 1943 pěti slovenskými letci použit k útěku do Turecka. V okupovaném Československu vyrobila Avie 66 B-71 a Aero 45 letounů. Letov nakonec žádné letouny nevyrobil. Obdobně jako B-71 skončil i MB-200. Těch prodali Němci 25 Rumunsku, 12 Bulharsku, několik Chorvatsku a jeden zůstal Slovensku.

Parametry SB-2 a SB-2bis
Motor 2x dvanáctiválcové řadové motory
- starší verze VK-100, vyvinuté z francouzských Hispano-Suiza 12Y
- pozdější verze SB-2 měly motory M-100A s výkonem 840 koňských sil
- SB-2bis měly motory M-103 s výkonem 1100 koňských sil
Rozpětí 20,34 m
Délka 12,29 m
Výška 3,28 m
Hmotnost - prázdná - starší verze 3750 kg
- verze s motory M-100A 4000 kg
- SB-2bis okolo 4900 kg
Max.rychlost: starší verze: 410 km/h
- verze s motory M-100A 425 km/h
- SB-2bis 450 km/h
Výzbroj 4 kulomety ŠKAS a jedna 500 kg puma nebo šest 100 kg pum
Parametry B-71
Posádka 3
Motor 2x Avia HS 12Ydrs 625kW
Rozpětí 20,34 m
Délka 12,27 m
Hmotnost prázdná 4 137 kg
Hmotnost vzletová 6 000 kg
Cerstovní rychlost 345 km/h
Max. rychlost 430 km/h
Dostup 9 000 m
Dolet 1 000 km
Výzbroj 3 pohyblivé kulomety vz.30 ráže 7,92 mm a až 600 kg pum





L4A4 Bren

L4A4 je poslední verze lehkého kulometu Bren, jedné z nejlepších zbraní 2. světové války. Když ve 30.letech hledala britská armáda náhradu za lehký kulomet Lewis, vybrala československý ZB 26, pro jeho odolnost a spolehlivost. Zbraň byla upravena na britskou ráži .303 a zavedena do výzbroje Velké Británie, a po vypuknutí války i do ostatních zemí Britského společenství a spojeneckých armád. Bren se v průběhu války osvědčil a z něj vycházely mnohé poválečné konstrukce. V 50. letech byl převeden na ráži 7,62x51 mm NATO a byl označen jako L4. Takto sloužil do 80. let, kdy začal být nahrazován lehkým kulometem L86. Zbraň má zásobník umístěný shora, střelba je možná dávkou a díky nízké kadenci i jednotlivými výstřely. Nosná rukojeť usnadňuje výměnu hlavně.

Délka 1156 mm
Délka hlavně 597 mm
Hmotnost 8,7 kg
Velikost zásobníku 30 nábojů, schránkový
Ráže 7,62 mm NATO
Účinný dostřel 800 m


CZ 75

Další česká zbraň, kterou zná snad každý, kdo se o to alespoň trochu zajímá... Neznáte? Tak to se snad pokusíme napravit, ne? Jak už jsem napsal, původem této pistole je Česká republika (v době vzniku ještě Československo) a je z roku 1975. To je ale celkem dobře patrné z označení.

Stručný popis konstrukce

Jde o samonabíjecí pistoli, konstruovanou hlavně na náboj 9mm Luger. Vzhledově trochu připomíná pistole Browninga. Závěr je uzamčený - typ Browning (avšak s uzavřenou kulisou). Závěr tedy s hlavní spojují dvě "žebra", umístěná na horní části hlavně před nábojovou komorou. Po výstřelu hlaveň poklesne a výstupky (žebra) vyjedou z vybrání v vybrání. Pak může závěr pokračovat v pohybu vzad, vytáhnout vystřelenou nábojnici, která narazí na vyhazovač, jenž ji vymrští pryč ze zbraně. Závěr napne kohoutek, a vlivem vratné pružiny se začne pohybovat vpřed. Odebírá ze zásobníku další náboj, zasunuje jej do nábojové komory. Hlaveň se zvedá a její výstupky zapadají do vybrání v závěru. Závěr je uzamčen.
  Bicí mechanismus je kohoutový. Spoušťový mechanismus je typu SA/DA.
  Pro zvýšení bezpečnosti je zbraň vybavena blokací zápalníku, ozubem na kohoutku, ale i manuální pojistkou. Odpor spouště je nízký.
  Zbraň disponuje velkokapacitními zásobníky. Je také vybavena záchytem závěru, takže po vystřelení posledního náboje zůstane závěr v zadní poloze.
  Zbraň je ergonomicky dobře řešená pro každou ruku, při pudové střelbě dosahuje dobrých výsledků. Je vhodná jako služební i jako sportovní zbraň. Díky své cenové dostupnosti je pravděpodobně nejrozšířenější krátkou zbraní v ČR. O úspěšnosti konstrukce svědčí množství vyrobených klonů, kterých je nepřeberné množství!

verze

CZ 75 B - je to vlastně základní model o rozměrech 206x138x35 (d/v/š), s délkou hlavně 120 mm, hmotností s prázdným 1kg. Vyráběna je v rážích 9 mm Luger, 9x21 a 40 S&W. Kapacita zásobníku podle daného náboje je 16/16/10 nábojů. U pistole se vyskytuje povrchová úprava černěním - ať matným nebo leským, lakováním černě či stříbrně a nebo kombinací těchto variant.
CZ 75 BD - provedení téměr shodné, až na absenci manuální pojistky, místo níž má zařízení umožňující bezpečné vypuštění nataženého kohoutu. Pistole může být vybavena výstražníkem. Zbraň v tomto provedení je vhodná na nošení náboje v komoře, což výrazně zvyšuje její pohotovost. Vyrábí se pro náboje 9 mm Luger, nebo 9x21.
CZ 75 DAO - v ČR poněkud málo známá varianta s výhradně dvojčinnou funkcí spoušťového mechanismu. Nemá ruční pojistku, čímž je velmi pohotová pro rychlé použití. Spoušť má delší chod a větší odpor. Je vhodná spíše pro služební účely. Používá stejné střelivo jako verze B.

CZ 75 B



Falcon

Falcon je velkorážní odstřelovačská puška vyráběná v ZVI v České republice. Zbraň je obdobně jako Barrett M95 používaná jako protimateriálová zbraň dlouhého dostřelu s uváděným účinným dostřelem 2 000 m. Pro dosažení co nejdelší hlavně a tím i přesnosti je zbraň konstrukce Bull-pup, díky tomu má delší hlaveň než Barrett M95. Účinnost úsťové brzdy je asi 70% (u Barrett M95 je udávána 85%), zpětný ráz dále snižuje dvojice pružin. Zbraň mimo standardtních optických mířidel používá i mechanická mířidla pro střelbu na kratší vzdálenost. Puška FALCON je ve výzbroji 6. speciální brigády gen. Moravce.

Model OP 96 používá ruskou munici 12,7 x 108

Model OP 99 používá standardní munici NATO 12,7 x 99 ( .50 Browning )

Ruský náboj 12,7 x 108 je účinnější a přesnější.

Model OP 96 OP 99
Ráže 12,7 x 108 12,7 x 9 NATO
Délka zbraně 1380 mm 1260 mm
Délka hlavně 927 mm 839 mm
Hmotnost 13,4 kg 12,9 kg
Kapacita zásobníku 2 náboje 2 náboje


Jägdpanzer 38 Hetzer

Vývoj:

Dosavadní velice dobré zkušenosti, které měla německá armáda s používáním lehkých stíhačů tanků vedly k tomu, že bylo v prosinci 1943 rozhodnuto o vývoji nového útočného děla. Tento stroj měl ve službě nahradit zastaralé lehké stíhače tanků Marder I, Marder II a Marder III. Nové vozidlo bylo založeno na podvozku tanku PzKpfw 38 (t). V lednu 1944 byla dokončena dřevěná maketa, a ta byla předvedena komisi Wafeenamtu. Jako hlavní zbraň stroje byl vybrán protitankový kanón 7,5 cm Pak 39 L/48. V březnu 1944 byly dodány prví tři objednané prototypy. Stroj byl veden pod označením Jägdpanzer 38. Jméno Hetzer nebylo oficiální, byl to pouze označení používané vojáky.

Tyto prototypy byly důkladně testovány. 20. dubna byl tento stroj předveden Hitlerovi a koncem dubna 1944 bylo rozhodnuto o jeho sériové výrobě. Ta měla probíhat v závodech BMM (Böhmish-Mährische Maschinenfabrik, bývalá ČKD) a ve Škodě Plzeň.

Nový stíhač tanků byl postaven na podvozku tanku PzKpfw 38 (t), na kterém vyrostla zcela nová nástavba. Ta byla svařována a všechny stěny byly zešikmeny, to zvyšovalo pasivní ochranu vozidla. Čelní pancíř nástavby mel tloušťku 60 mm, boky nástavby a zadní stěna měly tloušťku 20 mm. Strop kryl pancíř o síle 8 mm. Jelikož musel být podvozek upraven tak, aby byl schopen nést těžší zbraň byla zvětšena pojezdová kola. Hetzer byl poháněn motorem Praga AE 2800 o výkonu 160 koňských sil a byl vybaven převodovkou Praga Wilson. Stroj dokázal vyvinout maximální rychlost 40 km/h. Zásoba paliva činila 320 litrů, což umožňovalo stroji dojezd 180 km po silnici. Posádku tvořili čtyři muži. Řidič, velitel, střelec a nabíječ, který navíc obsluhoval kulomet na střeše vozu. Hmotnost stroje činila 16 tun.

Hlavní zbraní byl kanón Pak 39 L/48 ráže 75 mm s délkou hlavně 48 ráží, sekundární výzbroj tvořil kulomet MG34. Kanón byl zasazen do úchytu Saukopf, který byl původně vyvinut pro samohybné dělo Sturmgeshütz III. Pro kanón bylo vezeno 40 kusů munice, později 45. Kulomet byl umístěn na střeše vozu a byl ovládán zevnitř. Byl chráněn plechovým štítem. Posádka musela ke kulometu vystoupit pouze tehdy, pokud bylo potřeba vyměnit zásobník, který obsahoval 50 kusů munice. Kanón byl umístěn atypicky vlevo od podélné osy. Byl nabíjen z pravé strany a nabíječ tak měl malý prostor na manipulaci, důsledkem byla nízká frekvence palby.

Jelikož se při výrobě Hetzerů používaly komponenty z již zaběhnuté produkce, podařilo se první sériové kusy dokončit již v dubnu 1944. Výroba probíhala až do konce války, podílela se na ni i plzeňská Škoda, a dosáhla okolo 2800 vyrobených kusů.

Později vznikla i modernizovaná verze stroje nazývaná Jägdpanzer 38 Ausf. D. Stroj byl poháněn motorem Tatra TD 103 o výkonu 207 koní a byl vybaven převodovkou Zahnradfabrik AK 5-80. Pancěřování zadní stěny nástavby kleslo na 10 mm. Hlavní zbraní byl kanón PaK 42 ráže 75 mm a délkou hlavně 70 ráží.

Další zajímavou variantou byl Hetzer Starr. Kanón pozbyl brzdovratné zařízení. Hmotnost stroje vzrostla na 16,1 tun a dojezd se zvýšil na 500 kilometrů. Na přelomu let 1944 a 1945 vznikla desetikusová série, Škodovka dostala objednávku na 500 kusů, ale tu již nestihla realizovat.

Existovaly ještě další varianty tohoto stroje. Jako například plamenometný Flammpanzer 38 (t) Hetzer, samohybné dělo sIG auf Jägdpanzer 38 (t), houfnice Stürmhaubitzwagen 638/14 mit 10,5 cm StuH 42/2 (ta existovala pouze ve stádiu prototypu) a další byl pásový transportér Kätzchen. Dokonce byl proveden pokus vyzbrojit stroj Hetzer kanónem tanku Panther. Tento stroj však rovněž zůstal jen jako prototyp.

Nasazení v boji:

Hetzery postupně nahrazovaly stroje Marder a sloužily jak na východní tak na západní frontě. První jednotkou vyzbrojenou těmito stroji byl 731. Panzerjäger Abteilung. Stroji Hetzer byly v nepříznivé válečné situaci nahrazovány i tanky, což vedlo k jejich velkým ztrátám.

Stroje Hetzer byly použity i vlastenci při protiněmeckém povstání v Praze. Jeden stroj použili i povstalci ve Varšavě.

Po válce se produkce Hetzerů nezastavila, ale pod označením ST I byly v Československu vyráběny dál. Československá armáda jich měla po válce ve výzbroji 300. Dalším poválečným uživatelem Hetzerů se stalo Švýcarsko. Švýcarská armáda je pod označením G-13 používala velmi dlouho.

Technická data

Hmotnost 15750 kg
Osádka 4 muži (velitel, řidič, střelec, nabíječ)
Motor Praga AC/2 / 6-ti válec / 160hp
Rychlost  
Na silnici 42 km/h
V terénu 15 km/h
Dojezd  
Po silnici 177 km
V terénu 130 km
Zásoba paliva 320 litrů
Délka 6,38 m
Šířka 2,63 m
Výška 2,17 m
Výzbroj
  • 1x 75mm Pak 39 L/48
  • 1 x 7.92mm MG34/42
Zásoba munice
  • 1 75mm - 40/41 nábojů (později 45)
  • 7.92mm - 600/1200 nábojů
Pancíř (mm/úhel):
  • Čelní stěna nástavby: 60/60
  • Čelní stěna trupu: 60/40
  • Boční stěna nástavby: 20/40
  • Boční stěna trupu: 20/15
  • Zadní stěna nástavby: 8/70
  • Zadní stěna trupu: 20/15
  • Strop nástavby / Dno nástavby: 8/90
  • Strop trupu / Dno podvozku: 10/90
  • Štít děla: 60 Saukopfblende




Aero L 159 ALCA

Pokročilý lehký bitevní letoun L 159 ALCA (Advanced Light Combat Aircraft) je primárně určen k útoku na pozemní cíle a k přímé podpoře pozemních jednotek. Druhotnou funkcí je vzdušný průzkum a vzdušný boj. L 159A je schopen operovat za všech povětrnostních podmínek i v noci. L 159 vychází z konstrukční řady strojů L-39 Albatros. Vývoj začal v roce 1992 a jako předloha pro nový letoun sloužil typ L-59. Vývoj z již sloužícího typu byl mnohem levnější a časově kratší, než vývoj stroje zcela nového, a navíc s provozem typu L-59 již mělo české letectvo zkušenosti. V dubnu 1995 přislíbila česká vláda pokrýt 25% vývojových nákladů a zároveň objednat 72 strojů jako budoucí páteř letectva. V červenci 1997 byl předveden první prototyp. První let uskutečnil prototyp ve dvoumístné konfiguraci 2. srpna 1997. Druhý prototyp byl již vyroben jako jednomístný. Tato verze označená jako L 159A byla sériově vyráběna pro letectvo AČR v počtu 72 strojů. 1. června 2002 uskutečnil svůj první let prototyp dvoumístné cvičně bojové verze L 159B Albatros II. V současnosti se připravuje její sériová produkce. Verze je koncipována jako cvičná, ale její bojová schopnost je plně zachována.

technický popis

L 159 je dolnoplošník se šípem křídla 6°. Trup byl navržen pro let vysokou podzvukovou rychlostí, čemuž je uzpůsoben i typ motoru. Charakteristickým rysem odlišujícím stroje L 159 od předchůdců řady L-39/-59 je prodloužená přední část trupu s radomem a u verze L 159A i jednomístná pilotní kabina. Kabina je pancéřována keramickým pancířem, který je schopný odolávat účinkům lehkých pěchotních zbraní, a speciálním kompizitním pancéřováním na bázi kevlaru, který zajišťuje ochranu proti střepinám. Katapultovací sedadlo pilota VS-2B lze použít pro bezpečné opuštění letounu v nulové výšce a rychlosti. Pohon stroje zajišťuje proudový motor AlliedSignal F124-GA-100 o výkonu 28 kN bez přídavného spalování. Motor je vybaven zálohovaným systémem FADEC pro záznam řídících a servisních dat. Avionika zahrnuje radiolokátor Grifo-L od firmy FIAR, průhledový HUD displej, multifunkční aktivní LCD displeje o rozměrech 10x10 cm, minipočítač pro stabilizaci polohy během letu, integrovaný navigační systém, nové zbraňové systémy pro protizemní i vzdušný boj, varovný radar GEC-Marconi a přijímač IFF pro identifikaci přátelských a nepřátelských letadel. Obranu stroje zajišťují výmetnice klamných cílů, protipožární systém a výstražný radiolokační přijímač.

výzbroj

Letoun nenese žádnou pevnou kanonovou výzbroj, pod trupem se zavěšuje podvěsný dvouhlavňový 20mm kanon Plamen. K ničení pozemních cílů slouží řízené (především AGM-65 Maverick) i neřízené rakety, laserem naváděné nebo konvenční pumy. Zbrojní systémy jsou schopny navádět inteligentní munici na bodové cíle. Další výzbroj zahnuje průzkumné, navigační, střelecké nebo REB kontejnery. K vzdušnému boji je určena PLŘS krátkého dosahu AIM-9M Sidewinder. K nesení podvěsné výzbroje slouží šest podkřídlových závěsníků a jeden podtrupový, na které lze podvěsit různorodou výzbroj a výstroj do maximální hmotnosti 2340 kg.

uživatelé a bojové nasazení

Prvním a zatím jediným uživatelem stroje L 159A se stala Česká republika. Objednávka na 72 strojů v hodnotě 708 mil. USD byla podepsána v červenci 1997 a první sériové stroje AČR obdržela 10. dubna 2000, dodávky posledních letounů byly ukončeny v polovině roku 2004. Stroje L 159 dnes slouží na 4. základně taktického letectva Čáslav a 32. základně Náměšť nad Oslavou. Postupem času se ukazuje, že armáda si letadel L 159 objednala až příliš moc a že všech 72 letadel nepotřebuje. Ponechat by si chtěla asi jen 24 a další 4 do zálohy. Zbytek by pak prodala a za utržené prostředky nakoupila 6 až 10 dvoumístných L 159B. V roce 2003 se výrobce neúspěšně pokoušel nabídnout stroj L 159 indickým vzdušným silám. Další jednání probíhají s Egyptem a Izraelem, jejichž objednávky by finančně zajistily USA pomocí amerických fondů programu FMS. Američané tedy budou muset letadla nejprve nakoupit buď přímo od Aera nebo od AČR.

verze

L 159A - bitevní verze.
L 159B - cvičně-bojová dvoumístná verze.

TTD letounu L 159A
země původu Česká republika  
výrobce Aero Vodochody
vyrobené stroje 73 (výroba probíhá)
cena jednoho stroje 9,80 mil. USD (2003)
datum vzletu 2. 8. 1997 (L 159A), 1. 6. 2002 (L 159B)
ve výzbroji od 10. 4. 2000 (AČR)
posádka 1 (pilot - L 159A), 2 (žák, instruktor - L 159B)
pohon 1x AlliedSignal F124-GA-100
max. výkon 1x 28,00 kN
max. rychlost 935 km/h (M=0,88)
max. stoupavost 48,00 m/s
max. dostup 13 200 m
dolet 1 570 km (bojový), 2 530 km (max.)
délka trupu 12,73 m
rozpětí křídla 9,54 m
nosná plocha ?
výška 4,77 m
hmotnost prázdná 4 160 kg
max. vzletová hmotnost 8 000 kg
hmotnost paliva ?






Samopal vzor 58

Československo jako jediná země v rámci Varšavské smlouvy, měla zavedené převážně vlastní konstrukce, nikoliv sovětské vzory. Vývoj samopalu vzor 58 začal v roce 1956, konstruktérem byl Jiří Čermák a na vývoji se podílel také Ing.Bohuslav Novotný ve Výzkumném a vývojovém ústavu závodů všeobecného strojírenství v Brně. Výroba začala na přelomu let 1958-59 v závodě přesného strojírenství (nyní Česká zbrojovka) v Uherském Brodě a do roku 1988 bylo celkem vyrobeno 900 000 kusů v různých variantách. V současnosti je samopal zaveden v České a Slovenské armádě a vz58V je zaveden ve výzbroji Policie ČR a slovenské policie. Ve své výzbroji ho mají také indické speciální jednotky.

Samopal vz58 je lehká, automatická, ruční zbraň. Umožňuje střelbu jednotlivými ranami nebo malými (3-4 rány) příp. velkými (10-30 ran) dávkami. Samopal je určen k ničení živé síly protivníka střelbou nebo při boji nablízko pažbou a bodákem. Lze ho použít také k boji proti letadlům a vrtulníkům střelbou na 400 m (dávka) a 500 m (jednotlivé výstřely). Zbraň je přesná, má jednoduchou konstrukci, dlouhou životnost a snadnou údržbu.

Typy nábojů:

7,62-43 s ocelovým jádrem
7,62-Sv 43 svítící
7,62-Pz 43 průbojně zápalný
7,62-Zm 43 zaměřovací
7,62-Rd 43 redukovaný
7,62-Cv 43 cvičný

Verze samopalu vzor 58 používané v AČR:

vz.58 P s pevnou (dřevěnou) ramení opěrkou
vz.58 V se sklopnou (kovovou) ramení opěrkou
vz.58 Pi s pevnou (dřevěnou) ramení opěrkou a s lištou pro upevnění infradalekohledu

Samopal vz58 P

Ráže 7,62 mm
Hmotnost samopalu bez zásobníku a bodáku 2910 g
Hmotnost samopalu s bodákem a plným zásobníkem 3770 g
Délka samopalu s bodákem 1000 mm
Délka samopalu se sklopenou ramení opěrkou, bez bodáku 635 mm
Kadence 800 ran za minutu
Velikost zásobníku 30 nábojů
Maximální dostřel 2800 m
Účinný dostřel na pozemní cíle 800 m


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Chvála WWW

(Pavel, 6. 2. 2014 1:27)

Velice se mi Vaše stránka tato líbí a přeji Vám- co starý- od malička- militarista a zbrojní technik velmi širokého "záběru"- (tankový. letecký a dělostřelecký, v civilu i lodní) samé úspěchy, co nejvíce dobrých a širokých informací, mocné množství fotografických a výkresových materiálů a v řadě neposlední- osobního štěstí a úspěchů. "Zbrani zdar" Zdraví- dle předzdívky své nejstarší z padesátých let: CIC - Suvorov, v.r.

Kopírování

(Michal Kroužek, 23. 1. 2012 21:13)

4lánky bez svolení autora zkopírovány z www.vojsko.net. Neškodilo by aspoň napsat odkud pocházejí a kdo je napsal.

Re: Kopírování

(Pavel, 6. 2. 2014 1:19)

Na méně nezáleží- je moje křestní, příjmení tajím, neb jsem měl špatnou pověst, hádaje se s nadřízenými "dělnickými kádry" a jinými "rádobysoudruhy". V tankové technice osobně již od šesti let věku. Povolání- tankový technik a později i letecký, první tankové střelby z T-34 úloha 3A na Libavé- střelnice Oderský vrch v roce 1955 ve dvanácti letech věku a- výtečně! (Žižkovec od 11-ti let v r.1953)- viz článek v Krasnoj zvjozdě ze srpna 1956 "páreň- altlíčnik tánkovoj strělbý". Informace- z vlastních zážitků a prožitků a služby .Dále - na podvozku Hetzer vyráběla ČKD po válce i cvičné pásové a průzkumné vozidlo CPV. Velmi rád jsem se v něm vozil pro jeho velice příjemné jízdní vlastnosti.

Kanon u Hetzera, či Ptshd 75

(Pavel, 6. 2. 2014 1:07)

Stojí za zmínku, že tento kanon- lafetován c kulové lafetě měl ryze elektrické odpalování náboje, tedy elektrickou roznětku ve dně nábojnice, nikoli běžnou zápalku mechanickou- nárazovou iniciovanou mechanickým úderníkem a že sloužily v naší armádě u tzv. protitankových brigád a že ještě v roce 1961 za krise berlínské se ze základen- spec. Vyškov přesunovaly na západní hranice 'CSR do stálých palpostů. co součást stálého opevnění. Ve Švýcarsku ještě pak i v osmdesátých a snad i devadesátých letech se vznětovými motory TATRA A Continental a- kanon zaměněn za 105 - ti milimetrový s úsťovou brzdou. Byl velice oblíben. Dodatek k motorům u "nás"- některé Hetzery byly vybaveny i motory šestiválcovými Praga - Bergen , ve Švédsku sloužily též- co obrněné transportéry ještě v šedesátých letech. Běžný název v ČS armádě- slangový byl "pancrjégr", zajímavé však je, že- německým polopásovým OT- D7P a HKL6P se předzdívalo "Hitlerova pomsta", ale "pancrjéhrům" Hetzer - nikdy! Dále- v padesátých a šedesátých letech byly činěny i pokusy o úpravu pro padákové ShD výsadkové, ale věc neuspěla - pro praskání listových per podvozku při dopadu. Konstrukce byla obecně velmi zdařilá a na světě v dějinách tankové techniky neexistuje nic podobného, ani zdaleka, co by sloužilo nepřetržitě- byť i v různých armádách- tak dlouho. Jedině- nejslavnější z tanků- Sovětský T - 34/85!