Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Asirsko/fénická - obchodní loď

Asirsko/fénická - vojenská loď

 

 

 

Aviso

(a. war sloop; fr. aviso; n. r Aviso)
Pomocná válečná loď pro spojovací a průzkumné účely z konce 19. století, poháněná prvními parními stroji a kolesy nebo vrtulemi (rychlost až 17-19 uzlů, 1200-1700 t, výzbroj několik středních nebo lehkých děl). Ve 20. století se jako avisa označovaly válečné lodě francouzské flotily (aviso coloniel, avis Ie-IIIe classe, aviso drageur des mines), které plnily různé strážní úkoly, případně mohly provádět odminování pobřežních vod.

 

 

 

 

 

Baghala

Jeden z největších typů arabských lodí, větší typ dhowu (150 až 400 t). Pochází asi z 5. století a vyznačuje se dlouhou, šikmou a ostrou přídí. Na baghale se přepravuje zboží mezi Indií a Afrikou dodnes.

Pro zvětšení klikněte na obrázek

 

 

 

 

 

 

Balinger

Původně velrybářský člun z 15. století používaný v Severním moři, později kaperská loď (asi 100 t) Angličanů a hanzovních měst.

 

 

 

Bark

1.

(a. bark nebo barque; n. e Bark; fr. barque; it. barca) Bark se s největší pravděpodobností vyvinul ve Francii na konci 18. století z brigy. Ve své době to byl jeden z nejrozšířenějších typů plachetnic v obchodním i válečném loďstvu a byl rozšířen v Evropě i v Americe. Loď byla charakteristická nejméně třemi stěžni (některé barky měly až 5 stěžňů), z nichž zadní (vratiplachtový) stěžeň byl výrazně kratší. Nosnost lodi se pohybovala v rozmezí od 500 do několika tisíc tun, např. Preussev (1902) měl 5081 BRT, France II (1911) měl 5863 BRT. Trup barku měl délku zpravidla 40 až 50 metrů u třístěžňové verze, u vícestěžňové verze (i pět stěžňů) až přes 100 metrů. Některé barky měly ocelovou konstrukci i stožáry. Tvar trupu, ponor a další charakteristiky byly závislé na tom, kdy, kde a pro jaký účel byl bark postaven. Původní materiál (dřevo) bylo stále více nahrazováno ocelí. Délka trupu k jeho šířce byla v poměru 4 až 6 : 1. Stěžně barku byly zásadně třídílné (peň se dvěma čnělkami), výjimku tvořil zadní zkrácený (vratiplachtový) stěžeň, který byl vždy dvoudílný (peň s jedinou čnělkou). Čelen byl dvoudílný nebo třídílný. Oplachtění bylo převážně provedeno ráhnovými plachtami. Poslední (zadní, vratiplachtový) stěžeň byl vždy osazen pouze klasickou vratiplachtou a zpravidla doplněn ve své horní části plachtou vrcholovou. Celek plachtoví byl doplňován mezi stěžni sérií stěhovek a na čelenu pak létavkou, kosatkami a přední stěhovkou. Barkové oplachtění používaly i některé velké zaoceánské parníky, stejně jako řada fregat a korvet. Mezi barky patřila jedna z největších plachetnic - čtyřstěžňový bark 'Great Republic', postavený ve druhé polovině 19. století v Severní Americe. Trup této lodi byl celodřevěný a dosahoval úctyhodné délky 108 metrů. Některé z barků se dochovaly do dnešních dnů a většinou slouží jako školní lodě. Poslední postavený bark byl německý Gorch Fock z roku 1958.
Bark Endeavour Pro zvětšení klikněte na obrázek
Bark Mayflower Pro zvětšení klikněte na obrázek

2.

Bark (barge) byl rovněž název pro rychlý lodní člun určený pro pomocné služby na velkých plachetnicích. Bark škunerový Ne zcela přesný název pro barkentinu (z německého Schonerbark).

 

 

 

Barkentina


(a. barkentine nebo barquentine; n. e Barkentine nebo e Schonerbark nebo e Shoner-Brigg; fr. barquegoelette)
Vyvinula se v průběhu 19. století, v období vrcholného rozvoje plachetnic. Jednalo se většinou o lodě střední a větší tonáže, které sloužily převážně obchodním účelům. Barkentina byla charakterizována třemi až čtyřmi stěžni, z nichž poslední byl většinou výrazně kratší (existují však i výjimky, zejména na přelomu 19. a 20. st.). Trup barkentiny byl v druhé polovině 19. st. stále častěji zhotovován z oceli. Jeho délka se pohybovala přibližně od 40 metrů až do 100 metrů. Jeho tvar, profil a ponor byl variabilní podle toho, k jakému účelu mělo plavidlo sloužit. Nosnost dosahovala hodnoty od 300 do několika tisíc tun. Poměr délky trupu k jeho šířce byl 4 až 6 : 1. Charakteristickým znakem barkentin bylo oplachtění. Stěžně barkentiny byly převážně dvoudílné, s dlouhým pněm a jedinou dlouhou čnělkou. Pouze přední stěžeň byl vždy třídílný (peň se dvěma čnělkami). Čelen byl zpravidla jedno- nebo dvoudílný. Oplachtění tvořila převaha podélných plachet na druhém a všech dalších stěžních k lodní zádi. Tyto stěžně byly osazeny vratiplachtami, doplněnými plachtami vrcholovými. Přední stěžeň byl vždy osazen příčnými (ráhnovými) plachtami v plném rozsahu. Celkové oplachtění bylo ještě doplňováno stěhovkami mezi předním a následujícím stěžněm a sestavou čelenových plachet (létavkou, kosatkami a přední stěhovkou). Od barku se lišila tím, že příčné ráhnové plachty měla jen na předním stěžni, zatímco hlavní a besanový, příp. hlavní, křížový a besanový u čtyřstěžňové barkentiny nesly vratiplachty. Použitím vratiplachet se radikálně snížil počet posádky.

 

 

 

 

Bilancella


Malý plachetní člun, používaný ve Středomoří v oblasti mezi Sicílií a Apeninským poloostrovem. Vznikla koncem 18. stol. a sloužila k rybolovu a příbřežní plavbě. Délka lodi se pohybovala mezi 15 až 20 metry, šířka okolo 5 metrů a ponor dosahoval téměř 1,5 metru. Poměr délky k šířce byl přibližně 3 : 1, nosnost asi 20 tun. Bilancella byla jednostěžník se stěžněm z jediného kusu a s čelenem jednoduché formy, připevněným na předním vazu. Oplachtění lodi bylo provedeno pomocí hlavní lugrové plachty a jednoduché kosatky.

 

 

 

 

Bilander


Malé obchodní plavidlo používané pro plavbu na kanálech a podél holandského pobřeží od 18. do začátku 20. století. Jednalo se o dvoustěžník s převahou příčných ráhnových plachet. Jeho trup byl charakteristicky bachratý, zaobleného profilu a se silným prošlupem. Kormidlo bylo umístěno vně trupu až za zadním vazem. Na hlavní palubě byla vybudována kajuta ve formě samostatné nástavby v prostoru zadního stěžně. Délka trupu se pohybovala okolo 25 metrů, šířka byla přibližně 7 metrů a ponor asi 2 metry. Poměr délky k šířce byl 3 až 3,5 : 1. Nosnost byla okolo 100 tun. Stěžně byly zpravidla třídílné; peň byl prodloužen dvěma čnělkami, čelen byl ve většině případů jednodílný. Oplachtění lodi bylo provedeno především příčnými (ráhnovými) plachtami, pouze dolní (hlavní) plachta zadního stěžně byla provedena jako lugrová. Plachtoví bylo doplněno zkráceným počtem čelenových plachet, kosatkou a přední stěhovkou.

 

 

 

Drakkar


Jiný název pro LANGSKIP.



Pro zvětšení klikněte na obrázek

Langskip

Tzv. dlouhá loď normanských Vikingů. V 9. - 13. století byla největším typem válečné lodě používané Normany. Loď byla jednoduchého provedení, avšak velmi ladných tvarů, po řadu dalších století nepřekonaných. Trup lodě dosahoval délky 30 i více metrů (někdy až 50 m), jeho šířka byla 6 až 7 m a ponor vzhledem k poměrně plochému dnu nepřesáhl zpravidla 2 m. Profil trupu byl plynule tvarován od kýlu až k poměrně nízkým bočnicím. Přední a zadní vaz vybíhal ladným obloukem vysoko nad hladinu a tvořil tak charakteristický rys lodi. Ukončení obou vazů bylo provedeno pomocí vyřezávaných prvků, které u langskipu tvořila dračí hlava na přídi a dračí ocas na zádi lodě. Odtud také pochází další název pro tento typ lodě – drakkar. Loď měla pouze jediný stěžeň umístěný směrem k přídi, a na něm jako oplachtění byla použita jednoduchá příčná (ráhnová) plachta. K řízení lodě sloužilo kormidelní veslo, upevněné vždy na pravém boku lodě. Pohon lodě byl dále zajišťován pomocí 20 i více párů vesel. Lodě se zhotovovaly většinou z dubu, doplňky a vesla z borovice. Charakteristickým znakem langskipu bylo to, že po dobu plavby zavěšovali válečníci (a veslaři v jedné osobě) na boky lodi svoje válečné štíty.

V roce 1880 byla v Norsku objevena loď podobného typu z 9. století (viz obrázek). Délka 24 m, šířka 5,1 m. Oplachtění se sestávalo z jedné příčné plachty sšité z vertikálních dílů. Délka vesla dosahovala 5,5 m. Celá loď byla postavena z dubu s velkým množstvím ornamentů. Vyjímečné vlastnosti této lodi dokázalo roku 1898 dvanáct mladých Norů, kteří na přesné kopii této lodě přepluli úspěšně Atlantický oceán s průměrnou rychlostí 9 - 10 uzlů, což byla velmi dobrá rychlost i pro pozdější plachetní lodě.

 

 

 

Dromón


(pl. droma, řec. Běžec)

Rychlá byzantská válečná veslice s klounem a plachtami na 1-2 stěžních (možná už latinských). Dróma jsou doložena od konce 5. stol. za bojů Byzance s Vandaly v severní Africe a s Ostrogóty v Itálii. Objevují se až do 13. stol. Setkat se snimi můžeme i v severní Evropě. Vývojově podobné typy se jmenovaly hulk , nef , koga . Délka některých lodí dosahovala až 41 m. Obšívka byla dubová, klinkerového typu (typický druh obšívky pro severní státy). Přední i zadní kastel ze zakrývaly štíty vojáků a při boji sloužily jako stanoviště lučištníků. Kormidelní veslo bylo uchyceno pouze v jednom bodě, kolem kterého se otáčelo za pomoci rukojeti upevněné kolmo k "peru" vesla. Velkým pokrokem bylo použití druhého stěžně směrem k přídi lodě. Stěžeň byl nakloněný vpřed a díky užší plachtě "chytal" i boční vítr.

Pro zvětšení klikněte na obrázek

 

 

 

 

 

Egyptská námořní loď

První egyptské námořní lodě byly zhotoveny podobně jako říční ze svazků papyru. Jednalo se o poměrně veliké lodě. O schopnosti těchto lodí plout po širém moři podal přesvědčivý důkaz norský badatel Thor Heyerdahl, který s přesnou kopií obdobné lodě přeplul v roce 1970 Atlantický oceán. Člun byl 17 metrů dlouhý, 5 metrů široký a 1,5 metru vysoký. Na 10 metrů vysokém stěžni nesl jednoduchou ráhnovou obdélníkovou plachtu o ploše 48 m2. Jméno dostal po staroegyptském bohu slunce Ra. Člun byl 15 m dlouhý, 5 metrů široký, 1,5 metru vysoký a měl 10 m vysoký stěžeň.
Později se začaly stavět lodě z akátu nebo fíkovníku, které rostly v Egyptě, popř. z cedrového dřeva, které se dováželo z Fénicie (Libanonu). První dřevěné lodě se způsobem stavby v podstatě nelišily od papyrových člunů. Trup žlabovitého tvaru byl skládán z otesaných trámů (tzv. obšívka "na sraz") a spáry mezi prkny důkladně utěsněny vlákny a smolou. Prkna byla spojena dřevěnými svorníky. Příčně byl trup zpevněn několika obručemi z lan, podélně byl svázán mohutným lanem, které obepínalo příď a záď a bylo napnuté nad palubou od přídě k zádi (bylo podepřeno vidlicemi ukotvenými v palubě). Napříč trupem lodě vedly ve výši paluby trámy, které sloužily za prvé jako sedátka pro veslaře, za druhé k uchycení paluby (byla rozebírací a sestavovala se, když loď déle kotvila na jednom místě). Lodě byly těžké a obtížně ovladatelné. K pohonu sloužila hlavně pádla a vesla, plachta však nebyla výjimkou. Vesla měla štíhlá, oblá držadla a směrem ke konci se rozšiřovala. K okrajům lodě byla uchycena nejčastěji provazovými poutky nebo byla upevněna v obrubni čepy. Řízení lodi umožňovala kormidelní vesla, upevněná po obou bocích zádě lodi (až čtyři na každé straně). K zakotvení lodě sloužily na laně upevněné kameny na přídi, častěji se ale lodě vytahovaly na břeh.
Stěžeň stál v první polovině lodi. Byl dvoudílný a sestával ze dvou trámů, uchycených na dně lodi. Směrem vzhůru se sbíhaly a byly spojeny několika příčkami. Nad palubou byla obě ramena stěžně připevněna k příčnému trámu, upevněnému na dvou krátkých svislých sloupcích. Stěžeň byl sklápěcí směrem dozadu. Při sklopení dosedl na jakousi dřevěnou trámovou hrazdu, umístěnou před zádí. Ve svislé poloze stěžeň stabilizovala jedna provazová úponka jdoucí k přídi a 6-12 úponek k zádi lodě. Na rovném nebo vzhůru mírně prohnutém ráhnu byla upevněna plachta ve tvaru obdélníku na výšku, jejíž plocha byla 60 – 70 m2. Původně snad byla vyráběna z papyru, později ze silného lněného plátna
Největší z těchto lodí dosahovaly podle rekonstrukcí asi 29,4 m délky, 7,8 m šířky, ponor byl 1,2 m a výtlak okolo 90 tun. Výjimkou však nebyly ani lodě, které dosahovaly délky až 60 metrů, šířky 20 metrů a měly posádku přes 100 lidí. Historicky dokázána je stavba lodi 82 metrů dlouhé, sloužící pro přepravu obelisků královny Hatšepsovet asi 1500 let př.n.l.Na této lodi vidíme mnoá technická vylepšení. Záď lodi byla obloukovitě vyhnutá a končila hlavicí ve tvaru stylizovaného lotosového květu. Záď i příď lodi měly kratší zvýšené nástavby. Plošina na zádi byla určena pro velitele nebo majitele a byla na ni připevněna též dvě veslová kormidla. Stěžeň byl oválný a stál uprostřed lodě. Byl kratší, asi 5 m vysoký a nedal se sklápět. Plachta byla stále obdélníková, ale její šířka byla větší než výška. Upevňovala se na horní a dolní ráhno a byla opatřena zařízením ke spouštění. Byla vylepšena i kormidelní vesla, která se dala ovládat jedním kormidelníkem naráz na obou bocích zádě.

Egyptská vojenská loď
   

 

Egyptská říční loď

Nil byl ve starověkém Egyptě hlavní dopravní tepnou. Plavba po něm však nebyla snadná. Řeka měla četné mělčiny a písčiny v místech, kde byla široká, a naopak v úzkých údolích byla plná nebezpečných proudů a vírů. Těmto podmínkám musela být přizpůsobena i konstrukce lodí. Egyptské nilské lodě měli nízký ponor a byly bez kýlu. V nejstarší době zhotovovali Egypťané svá plavidla ze stonků papyru. Stébla stahovali provazy do svazků a ze vzniklých otepí svazovali vlastní plavidla – vory, které se však tvarem podobaly člunům. Příď a záď nilského papyrového člunu byla vysoko zdvižena a v této poloze držena napjatými provazy. Vysoko zdvižené konce plavidla usnadňovaly přistávání u bahnitých břehů Nilu. Papyrové čluny byly poháněny bidly nebo vesly, ale záhy se na nich objevila jednoduchá obdélníková plachta.
Později se pro  stavbu lodí se pro stavbu lodí začalo používat dřevo z místních dřevin - akácií. Nebyly nejvhodnějším dřevem (jejich kmeny byly krátké a sukovité), ale bylo to dřevo tvrdé a dobře odolávající působení vody. Nařezaná, asi metr dlouhá prkénka se spojovala dřevěnými hřeby v plaňkovou skořepinu, bez nosných částí – kýlu a přepážek. Tato skořepina neměla potřebnou pevnost a bez dalšího vyztužení ani tvarovou stálost. Proto již při stavbě bylo do nejhořejší vrstvy planěk upevněno lano – pro udržení obrysu paluby. Nejdůležitější nosná část kostry trupu, kýl, byl nahrazen dalším lanem, uvázaným na přídi a na zádi. V ose trupu lano podepíraly vidlice. Napínání lana, a tím i tvarování trupu v podélném směru, obstarávaly kolíky prostrčené prameny lana. Vysoká příď byla většinou vyzdobena malbou oka. Člun byl poháněn především vesly, jednoduchá příčná (ráhnová) plachta byla pouze doplňkem. Veslaři seděli na lavičkách zabudovaných kolmo k ose lodi. Proti nilskému proudu nebo umělými kanály bývaly tyto lodě často vlečeny z břehů lidmi nebo zvířaty. Směrově se lodi řídily kormidelním veslem ze zádi. Z krátké “paluby” na zádi ovládal kormidelník jedno, častěji však dvě vesla na obou bocích trupu.

Loď z období staré říše (2550 let př. n. l.). Úzká obdélníková plachta byla připevněna na snímatelná stěžeň ve tvaru písmene 'A'. Typická délka 14 - 20 m, šířka 2 - 5 m.
   

 

 

Fénická loď

Tzv. “dlouhá loď” (snad galéra?). Byly štíhlejší a delší než gauly s větším počtem veslařů a tím i rychlejší. Původní válečnou loď pohánělo 20 – 30 párů vesel, umístěných v jedné řadě. Aby bylo možno zvětšit rychlost lodi, bylo potřeba přidávat další vesla. Tím by se loď protahovala a utrpěla by pevnost její konstrukce. Proto začali Féničané konstruovat v 8. st. př.n.l. válečné lodě s dvěma řadami vesel na každé straně (diéry). Boky lodě se zvýšily a veslaři obsluhující horní řadu vesel seděli na jakési odkryté galérii v polovině výšky boku lodi, veslaři spodní řady obsluhovali svá vesla uvnitř trupu lodi. Po celé délce lodě nad postavením veslařů se táhla paluba s plným zábradlím, která byla stanovištěm bojovníků. Hlavní zbraní lodi byl mohutný okovaný kloun na přídi, kterým bylo možné drtit a prorážet boky lodí protivníků. Je pravděpodobné, že proti útoku nepřátelského plavidla, byly boky fénických lodí zesíleny ve výši ponoru měděnými deskami. Fénické lodi se dvěma řadami veslařů byla do té doby nejmohutnější plavidla přes 30 m dlouhá, okolo 6 m široká, s ponorem okolo 2 m a výtlakem až 300 tun.

Fénická válečná loď
   

 

 

 

Flauta

(n. Fleute)

Vznikla koncem 16. století v Holandsku. Z flaut bylo postupně vybudováno celé holandské loďstvo. Trup lodi měl charakteristický hruškovitý profil, vycházející z plochého dna a přecházející silným zaoblením k palubní obrubě (zábradlí). Zadní nástavba (kastel) byla více vyvinuta, naproti tomu přední kastel téměř vymizel. Délka trupu dosahovala 30 až 40 metrů, šířka byla 8 až 9 metrů a ponor zhruba 4 metry. Poměr délky trupu k šířce byl přibližně 3,5 : 1. Nosnost byla několik set tun a u největších flaut dosahovala až 600 tun.
Stěžně flauty byly vždy tři, většinou dvoudílné. V některých případech byl zadní stěžeň zhotoven z jediného kusu. Čelen byl jednodílný a vyčníval daleko před ještě dosti vyvinutý kloun (galion). Někdy byl na konci čelenu vztyčen malý peň, sloužící k uchycení malé blindy (blindový peň). Oplachtění bylo provedeno příčnými (ráhnovými) plachtami, pouze na zadním stěžni (besanu) byla připevněna latinská plachta. Zajímavým prvkem flauty bylo uspořádání její zádi, kde nad horním koncem zadního vazu přecházela kormidelní páka do vnitřku trupu velkým oválným otvorem, který se zrcadlem kormy vytvářel jediný, vzájemně se doplňující celek.

Flauta holandská

 

 

 

 

 

Fregata

(n. Fregatte; a. frigate; fr. frégate; it. fregata)

Název fregata byl odvozen od malých rychlých plachetnic, které byly vyvinuty francouzskými korzáry počátkem novověku v okolí Dunkerque. Fregata jako klasický typ třístěžňové lodi měla řadu variant měnících se podle účelu a doby v 17. až 20. století. Fregata byla až do poloviny 19. století především válečným plavidlem a všechny obchodní verze fregaty měly takovou výzbroj, že se válečným velmi přibližovaly. Teprve kolem 19. století válečná galéra z moří téměř mizí a zůstává pouze její obchodní varianta.
Trup fregaty byl založen na rovném kýlu a měl hruškovitý tvar. Výškově byl trup rozčleněn na řadu palub, které sloužily většinou k umístění lodních baterií. Kloun (galion) byl ještě v 18. století silně vyvinut, avšak postupně se jeho velikost zmenšovala, až se z něj v průběhu 19. století stal pouze ozdobný prvek. Původní členité palubní nástavby rovněž mizí a na přelomu 18. a 19. století jsou nahrazovány jednoduchými nástavky na přídi a zádi. Původní výrazné výtvarné ztvárnění lodi, zejména příďových a záďových partií, s postupem času odpadá a ke konci éry válečné verze fregaty se omezuje jen na kloun a kormu. Výzbroj fregaty byla mohutná již od prvopočátku jejího vzniku, avšak až koncem 18. století dostala určitý řád. Původní parametry výzbroje, tj. 14 až 20 děl, 50 až 60 mužů posádky a nosnost okolo 200 tun, byly postupně zvyšovány. Ve vrcholné formě měla nejnižší třída fregat 24 až 36 děl a nosnost okolo 600 tun. Střední třída byla vybavena nejčastěji 56 až 80 děly při nosnosti okolo 1000 tun. Nejvyšší třída měla přes 100 děl, nosnost 1500 tun i více a posádku přes 1000 mužů. Délka trupu se pohybovala od 40 do 80 metrů, šířka od 10 do 20 metrů a výška od 7 do 10 metrů. Ponor dosahoval zpravidla 4 až 6 metrů. Poměr délky trupu k šířce byl přibližně 4 : 1.
Stěžně fregaty měly po celou dobu téměř neměnno skladbu a formu. Přední a hlavní stěžeň byly vždy třídílné (peň a dvě čnělky), zadní stěžeň byl původně dvoudílný, později rovněž třídílný. Čelen dosahoval značných rozměrů a vybíhal daleko před klounovec. Původně byl jednodílný, později dvoudílný. Oplachtění fregaty vynikalo svou mohutností s převládajícími příčnými (ráhnovými) plachtami. Tyto plachty byly na dolní části zadního stěžně doplněny nejprve latinskou plachtou, která byla později nahrazena klasickou vratiplachtou. Plachty na čeleni, zpočátku dvě blindy, byly postupně doplňovány kosatkami, až posléze blindy zcela vymizely. Oplachtění bylo rovněž postupně doplněno stěhovkami umístěnými mezi stěžni.

Americká fregata Constitution
Francouzska fregata Flora

 

Fregata - řadová bitevní loď

(n. Linienschiff; a. line-of-battle ship)

Největší typ fregaty určené k vojenským účelům. Technické parametry odpovídaly ostatním fregatám, rozdílná byla jen velikost a výzbroj. Řadová loď měla zpravidla čtyři dělové paluby, z nichž jednou byla otevřená horní paluba. Tento typ lodi byl rozdělen do tří tříd. I. třída měla 100 a více děl, nosnost 2000 tun a 800 až 1000 mužů posádky. II. třída měla 90 až 100 děl (resp. 84 až 90 děl), nosnost 1650 až 1950 tun. III. třída měla 70 až 80 děl (resp. 64 až 80 děl) a nosnost 1200 až 1600 tun. Variabilita počtu děl a tonáže u jednotlivých tříd je dána jednak změnami v průběhu let, jednak zvyklostmi admirality příslušné země.
Mezi nejznámější reprezentanty tohoto typu lodi patří:
Sovereign of the Seas (jinak též Royal Sovereign) - anglická řadová loď, délka 39 metrů, šířka 14 metrů, výška 7 metrů, nosnost 1500 tun, výzbroj 100 děl.
Svatý Pavel - ruská řadová loď admirála Ušakova.
Redoutable  - francouzská řadová loď, z níž v bitvě u Trafalgaru padl údajně osudný výstřel, který usmrtil anglického admirála Nelsona.
Victory - anglická vlajková loď admirála Nelsona.

 

Fregata blackwallská

(n. Blackwallfregatte; a. blackwall-frigate)

Typ lodi - plnoplachetníku, který byl stavěn v druhé polovině 19. století v loděnicích anglického přístavu Blackwall. Ve své době to byla jedna z nejlépe konstruovaných obchodních lodí velké tonáže. Od běžného typu plnoplachetníku se lišila především specifickým vybarvením trupu. Ten byl černě natřen, měl široký podélný pruh v bílé barve a na něm v pravidelných intervalech černé čtverce nebo obdélníky, takže celek připomínal válečné fragaty s jejich dělovými poklopy. Takový způsob vnějšího vzhledu trupu plachetnice byl pravděpodobně zaveden proto, aby piráti měli dojem, že se jedná o válečné plavidlo.

 

Fregata uzávěrová

(a. block-ship)

Zvláštní typ trojstěžníku se specifickým určením z přelomu 18. a 19. století. Tato jednoúčelová fregata sloužila výhradně k ochraně přístavů na straně otevřené k moři proti útokům nepřátelských lodí. Její plavební schopnosti jí umožňovaly pohyb pouze v omezeném prostoru, většinou však byla zakotvena na jediném místě. Vzhledem ke svým proporcím a malé stabilitě nebyla vhodná pro plavbu na otevřeném moři. Rovněž rychlost byla ze stejného důvodu omezena. Výzbroj této mohutné plovoucí superbaterie byla co největší. Běžně to bylo 40 těžkých 32liberních děl a 14 karonád ráže 42 liber. Trup uzávěrové fregaty měl výrazně ploché dno, které ji spolu s poměrně malým ponorem umožňovalo plavbu i v mělkých pobřežních vodách. Délka trupu byla 30 až 40 metrů, šířka kolem 15 metrů a výška od kýlu k palubní obrubě dosahovala téměř 10 metrů. Poměr délky trupu k šířce byl přibližně 2,5 : 1. Stěžně, čelen i oplachtění bylo podobné jako u ostatních typů fregat, ovšem s menší plochou plachet.

 

Fregata východoindická

(a. east-indiaman)

Tento typ fregaty vznikl v době prudkého růstu zámořského obchodu se zeměmi Dálného východu v 17. až 18. století. Na začátku 19. století však tento typ prakticky zaniká. Z technického hlediska šlo o fregatu běžného typu, jejíž nosnost se pohybovala v rozmezí od 1000 do 2000 tun. Tento typ fregaty však vynikal mohutností a často i krásným zdobením. Trup byl poněkud bachratější, což mělo za následek nižší rychlost a menší pohyblivost. Východoindické fregaty patřily k nejdokonaleji vybaveným a nejlépe vyzbrojeným obchodním lodím, urřeným pro dálnou plavbu. Život na nich, kázeň posádky a celkový režim byl totožný s válečnou fregatou.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář